Dvořákův Jakobín v pražském Národním divadle

Porovnání pěti různých kritických pojednání odborníků na operu.

Jakobín v Národním: škola hrou
(Hospodářské noviny-P.Veber)

"Nová inscenace opery Jakobín v Národním divadle se vydařila. Je poetická a hudebně dokonalá

Vztah dirigenta Tomáše Netopila k hudbě Antonína Dvořáka je evidentně pozitivní. Z partitury opery Jakobín vytěžil o víkendu bohatý potenciál - v temperamentu, humoru, melodice i lyrice. Příběh o návratu ztraceného syna, úkladech i odpuštění, o nabubřelosti i lásce a především o kráse a obměkčující síle tónů tak vyznívá jako mistrovské dílo české hudební klasiky.

Režisér Jiří Heřman pojal rozvernou a přiměřeně dramatickou operu jako nápadité a rozdováděné divadlo. Heřmanovi se vyčítalo, že pohádkovou Rusalku před pár lety zatížil přílišným symbolismem a vyloučil tak dětského diváka. Nyní šel opačnou cestou a z realistického vyprávění udělal milou, psychologicky uvěřitelnou a ničím svévolným nerušenou pohádku. Jakobínovi to neublížilo, snaha o vážněji míněné drama by obstála hůř.

Překročit hranici mezi únosnou divadelní stylizací a naivním přehráváním může být snadné, zde je však dodržena. Operu inscenátoři zarámovali do prostředí třídy, ostatně „školní scéna" s nácvikem kantáty je mimořádně povedeným a snad nejoblíbenějším číslem českého operního repertoáru.

Přidané výjevy ze školy otvírají dlouho před začátkem hudby dvě dějství, pantomima předchází i dějství třetímu. Jsou rozehrány detailně choreograficky do nezbedné vřavy a mohlo by v nich možná být i o něco méně škádlení, ale navozují atmosféru děje přívětivě. A když je při kontrole docházky vyvolán i „Tomáš" a dirigent je přiveden, aby přes zábradlí z první řady seskočil do orchestřiště a začal svou práci, neubrání se publikum úsměvu.

V obou premiérách zpíval Roman Janál, který má dost možností k vykreslení silné osobnosti reemigranta. Učitele Bendu přirozeněji hraje a zpívá Jan Ježek než Vladimír Doležal. Ondrej Mráz jako hrabě plně přesvědčuje, i když na rozdíl od Miloslava Podskalského nedosáhl ještě odpovídajícího věku.

Dobré představitelky má Julie jak v Daně Burešové, tak v Marii Kobielské a totéž platí i u mladých sopranistek Kateřiny Kněžíkové i Alžběty Poláčkové, které vystupují v roli Terinky. Pro Jiřího je Aleš Briscein zkušenější, i když Aleš Voráček se nenechal zahanbit. Totéž platí o purkrabím v podání rozšafnějšího Luďka Veleho i méně výrazného mladšího Františka Zahradníčka. Intrikující Adolf tu na rozdíl od tradičních výkladů není démonicky zlý a Purkrabí je spíš směšný než nebezpečný.

Klíčovým okamžikem pro nekonfliktní vyznění je proto závěr. V režisérově novém výkladu oba strůjci nesouladu nejsou po nastolení práva, spravedlnosti, radosti a štěstí zavrženi a potupně vyhnáni, ale legračně jako malí kluci vsazeni, snad k převýchově, do školních lavic. V reálném životě by to asi nefungovalo, ale jsme v divadle - a tam je možné téměř vše."

***

Jakobín v Národním trochu pobaví, ale nezasáhne
(MF Dnes-V.Drápelová)

"Nová inscenace Dvořákovy opery přetvořila realistický příběh do školní fantazie. Ta v sobě skrývá úskalí, navíc první scéna nemá hlasy pro českou operu

Dvořákův Jakobín, jehož nová inscenace přibyla do repertoáru Národního divadla, není zrovna vrcholné hudební drama. Avšak rodinný konflikt v něm obsažený má svou citovou hloubku, která může diváka zasáhnout.

Bez ní jako by něco chybělo. Režisér Jiří Heřman má jistě právo ubírat se jinou cestou. Školní prostředí, v němž se opera též odehrává, povýšil na ústřední, téměř fantazmagorický prostor zaplněný různě velikými židlemi. Inscenaci pojal jako jakousi školní férii.

Na postavy nahlíží jako na bývalé (či věčné) školáky, takže například výsměch davu na účet purkrabího je šikanou neoblíbeného spolužáka, vztah Terinky a Jiřího dětskou láskou školáků ve světlemodrých uniformách. Zlobiví žáci, to jest purkrabí a Adolf, se nakonec musí vrátit na školní židle a učit se slušnému chování.

Daní za tento pokus nehrát Jakobína jako realistický příběh je však jeho zploštění do povrchního, mechanicky rozhýbaného sledu scén. Některé nápady pobaví, ale lidský rozměr opery se ztrácí a figurky jsou bez života.

Bez pěvců to nejde

Na rozdíl třeba od Parsifala není Jakobín Heřmanův šálek čaje. Nicméně ještě smutnější je fakt, že pro české opery nemá Národní divadlo zpěváky. Přitom se od první scény samozřejmě žádá, aby tato díla hrála.

Z obou premiér snad jen Aleš Briscein (Jiří) a Kateřina Kněžíková (Terinka) předvedli něco jako zpěv. Ostatní výkony jsou zapomenutelné, zvláště v porovnání s těmi, které lze v českých operách slyšet ve světě.

V Národním se naproti tomu dají slyšet - v různých stadiích -chronické problémy zdejšího pěveckého umění: zavřená hrdla, nedostatek plného a nosného zvuku, jenž by mohl vyjádřit emoce (když už nejsou v inscenaci), místo toho nezvučné až přiškrcené mluvení, které pro dramatičtější role není vůbec použitelné a přes orchestr ani není slyšet.

A to jej Tomáš Netopil vedl citlivě, byť ani z orchestřiště zrovna nesálalo lidské teplo, které si s Dvořákovou hudbou člověk obzvláště spojuje.

***

Jakobín v ND: v hlavní roli židle
(Právo-R.Hrdinová)

"Opera pražského Národního divadla uvedla jako první premiéru sezóny Dvořákova Jakobína. Zároveň šlo o první spolupráci šéfdirigenta Tomáše Netopila s uměleckým šéfem Jiřím Heřmanem.

Důvod, proč se v Národním vrátili k původnímu názvu opery Matčina píseň, zůstal nejasný, protože režisér Heřman opřel svůj výklad zcela o školní scénu. Operu uzavřel do školní učebny a ustavičně dovádějící děti i dospělí v dětských kostýmech ilustrují poněkud doslovně režisérovu tezi, že všichni jsme z pohledu svých kantorů stále dětmi.

A tak se hraje o dětech, a hlavně pro ně. Je to stejný omyl, jako když se za dětskou operu pokládá Janáčkova Bystrouška. Jakobín tak víc než příběhem návratu ztraceného syna do otcovské náruče díky starodávné matčině písni oslovuje diváky humoreskou ve stylu Poláčkovy knihy Bylo nás pět.

Obraz české vesnice doby F. L. Věka, včetně oslavy českého muzikantství, je rozdroben do mozaiky křečovitě „veselých" klipů, v nichž hlavní roli hrají židle všech velikostí. Největší židli má na zámku starý hrabě Vilém z Harasova, sestupuje z ní po schůdcích jako státnická delegace z letadla.

Na židlích, kolem nich i pod nimi skotačí svorně děti, sbor, balet, Benda, Terinka s Jiřím, Purkrabí s Adolfem - a dokonce i Julie odzpívá matčinu píseň pod obrovitou hraběcí židlí. Všichni ale plní režisérovu židlovou choreografii s úpornou snahou, i když jim režie klade četné nástrahy, jež na premiéře vedly až k nečekanému pádu jinak obratného a fyzicky zdatného Aleše Brisceina.

Tu a tam se zdá, že by režisér Heřman uměl najít k Dvořákovi i poetičtější cestu - kostelík vznášející se obřadně v prostoru, vesnice načrtnutá na horizontu, průhled do modrého všehomíra - ale jsou to jen vzácné okamžiky v rozjuchané školní féerii.
Úlevně působila místa, kdy sólisté spočinuli na místě a dali prostor Dvořákově hudbě, jako v závěru ve scéně hraběte Viléma s Bendou a Julií.

Dirigent Netopil pěvcům, už tak zahlceným množstvím předepsaných akcí, ztížil roli přeexponovaným tempem prvního dějství, které připomínalo udýchaný dostih.

Od druhého dějství už hudba plynula s větším klidem, citem i výrazovou propracovaností, i když většina zbytečně otevřených škrtů hudebně dramatické logice díla nijak nepřispěla, spíš ji brzdila a rozmělnila finále opery. Sólisté to tentokrát vskutku neměli lehké, ale premiérové obsazení dokázalo publiku i tak předat zážitek z hudby, jež je nejvlastnějším tématem této nádherné opery. Za onemocnělého Svatopluka Sema zaskočil v roli Bohuše pohotově Roman Janál, který se po váhavém začátku rozezpíval ke své standardní formě. V koncentrované Julii přesvědčila Maria Kobielska, že její přechod od koloraturních rolí k mladodramatickým je myšlen vážně.

Basista Luděk Vele jako Purkrabí exceloval nejen pohybově a herecky, ale tentokrát i příkladnou deklamací a pokorou vůči pěveckému partu. Krásný tenor Aleše Brisceina se zaskvěl v roli Jiřího a tvořil příjemný mladý pár s Terinkou Kateřiny Kněžíkové. Zjevem i krásným hlasem zaujal i Jiří Hájek jako Adolf. Učitele Bendu zazpíval i zahrál spolehlivě Vladimír Doležal, a pokud jeho postavě scházela větší vroucnost, pak je to do značné míry i nasměrováním celé inscenace více k humoru než k citu.
Jakobín sklidil bouřlivé ovace většiny publika, ovšem část diváků, očekávajících avizovanou Matčinu píseň, nikoli Matčinu židli, k němu zachovala rezervovaný odstup. Jako výchovný titul pro děti s rodiči se ale v repertoáru jistě osvědčí. A výborné děti z Kühnova sboru zaslouží velkou jedničku."

***

Jakobín je na výbornou
(Metro-T.Foltýnek)

"Dvořákovu operu uvádí v Národním divadle mezi školními lavicemi Orchestr hraje velmi přesně, povedly se také pěvecké výkony

Nové nastudování opery Antonína Dvořáka Jakobín je nejnovějším dílem opery Národního divadla. Režijním nápadem je, že děj vychází ze školního prostředí, ve kterém učitel hraje hlavní postavu, která sleduje a zasahuje do osudů postav. Příběh hýří hravostí a vtipem, jež diváka mnohdy pobaví a celý děj dostává lehčí ráz. Jevištní prostor je doplněn nejen o školní tabuli, katedru či několik školních lavic, ale dominantní úlohu hraje několik desítek židlí nejrůznějších velikostí - od miniaturních dětských až po masivně naddimenzované židle.

Hudebního nastudování se ujal dirigent Tomáš Netopil, pod jehož taktovkou zní hudba vkusně a klade velký důraz na čistotu interpretace. Orchestr hrál při sobotní první premiéře s přesností, v některých místech by mohl být tlumenější, aby lépe vynikla pěvecká složka. Sobotní obsazení fungovalo zdařile a vcelku dobře se vyrovnalo s nároky Dvořákovy partitury. Velmi výrazný byl Luděk Vele v roli Filipa, kdy mohl předvést svůj komediální talent. Bohuš z Harasova v podání Romana Janála klade velký důraz na vystavěné fráze podložené důkladným legátem. Ani počáteční intonační nepřesnosti na začátku opery celkovému dobrému dojmu z jeho výkonu neubraly. Jeho partnerkou byla Maria Kobielska jako Julie, jejíž lyrický hlas zněl vyrovnaně, zvláště ve vysokých polohách obstála suverénně. Skvělý byl i učitel Benda v podání Vladimíra Doležala. Role mu po pěvecké stránce sedne a díky jeho herectví neztrácí šarm a nadhled. Milostná dvojice Jiřího a Terinky, zpívané Alešem Brisceinem a Kateřinou Kněžíkovou, byla plná elánu a mladistvé vitality. Briscein podal na jevišti velmi dobrý výkon, na který je publikum již léta zvyklé. Hlas Kateřiny Kněžíkové se však místy ztrácel za orchestrální kulisou. Miloslav Podskalský jako hrabě Vilém z Harasova a Jiří Hájek coby Adolf z Harasova si také vedli zdařile.
Děj doprovázeli měšťané a mládež Sboru opery Národního divadla, posíleného o Kühnův dětský sbor. Obě tělesa umocnila celkový dobrý dojem z celého inscenace.

Tvůrčí tým

Inscenace je výsledkem produkčního týmu režiséra Jiřího Heřmana, scénografa Pavla Svobody, kostýmní výtvarnice Alexandry Gruskové a světelného designu Daniela Tesaře."

***

Jakobín - nečekaný úspěch na úvod sezony
(Lidové noviny - H.Havlíková)

"Operní soubor pražského Národního divadla zahájil letošní sezonu způsobem už dlouho v Národním divadle nebývalým. Úspěchem české opery!

Klíč k nové inscenaci Jakobína Antonína Dvořáka je zdánlivě jednoduchý: laskavý humor, prosvětlený nadhled, hravost a důvěra ve Dvořákovu melodickou, srdečnou hudbu. Inscenátorskému týmu pod vedením režiséra Jiřího Heřmana se podařilo vzdát bez patosu hold nejen české hudebnosti, ale i českým kantorům, kteří do dětských dušiček vkládali základy vzdělanosti a lásky k hudbě.

Inscenace nahlíží příběh otcovského odpuštění, panské nadutosti a mladé upřímné lásky z perspektivy maloměstského učitele Bendy - vlídného, hrdého na českou hudbu, ale i trochu ješitného na své skladatelské umění, do kterého je zabrán natolik, že rozpustilé rošťárny svých svěřenců přívětivě přehlíží. Se svým přirozeným smyslem pro spravedlnost však dokáže trestat ty, kteří ze špatných úmyslů páchají skutečné darebáctví, zde v závěru nafoukaného loajálního kariéristu Purkrabího i vládychtivého Adolfa. Ti se musejí vrátit zpátky do školy, ba „zůstat po škole", zatímco ostatní si mohou užívat díky „státním" oslavám „mimořádné volno". A raději „neřeší", že ještě před chvílí ochotně na svých tabulkách přepisovali jména svých pánů.

Rozpustilost při vědomí míry Janu Ježkovi se v Bendovi podařilo takový kantorský typ vystihnout více herecky, pěvecky se potýkal při druhé premiéře se znělostí hlasu. Z milenecké dvojice Terinky a Jiřího sršela uvolněná rozpustilost při vědomí míry, dané respektem k autoritě: v Alžbětě Poláčkové (po excelentním výkonu Lisy v Glassově Les enfants terrible) roste sopranistka stříbřitého objemného hlasu v kombinaci s hereckým talentem. Aleš Voráček je chasníkem odhodlaným a jadrným (škoda že se tato charakteristika začala poněkud vytrácet z jeho tenorových výšek). Manželský pár panských navrátilců z „nebezpečné" jakobínské ciziny i jejich dvou dětí si v této inscenaci zachoval až příliš upjatou strojenost, ze které cit probleskoval jen zdrženlivě díky měkkému barytonu Romana Janála (nevyvaroval se ale drobných intonačních nepřesností) a kantiléně Dany Burešové, jejíž pevný soprán dodává Julii spíše odhodlanost než tklivost.

Ondřej Mráz jako Hrabě Vilém, který tak těžko hledá vztah k domněle nezdárnému synovi, zůstal starým morousem a otcovské smíření pěvecky nevyjádřil. Přes svědomité plnění režijních pokynů František Zahradníček jako Purkrabí nedokázal posílit komickou rovinu inscenace: poctivě se naučil odehrát vysmívaného snaživce, ale falstaffovským typem zamilovaného domýšlivce nebyl.

Hravá kantorská serenáda Základním - vtipným a variabilním - scénografickým prvkem je spousta festovních dřevěných židlí s opěradlem v pěti velikostech od maličkých dětských přes standardní dospělé až po obří čtyřmetrový exemplář - piedestal pro panstvo.

Díky tomuto šťastnému nápadu se inscenátorům podařilo dát celému lidskému hemžení pohybovou dynamiku. A obohatili inscenační výklad Jakobína o různé úhly pohledu, jimiž jednotlivé postavy vidí své okolí i samy sebe: na židličkách při vzpomínkách na dětství nebo když jako malí vnímali okolní svět jako obtížně zdolatelné naddimenzované věci - ve scénografickém řešení inscenace jsou to obří dveře nebo knihy. Dalším výrazným rysem inscenace je nápadité domýšlení situací a motivací pro jednání postav - půvabné je dojetí, se kterým Benda od svých zlobílků, kteří ho mají ve skutečnosti rádi, přijímá dárek - na velké plátno vyvedený začátek notového zápisu jeho serenády. Také klíčnice Lotinka, v jiných inscenacích nepovšimnuta, je tentokrát v podání Yvony Škvárové typem ženské, která si z Purkrabího naparování nic nedělá a nechá se „uplatit" panákem, aby učitele přes přísný zákaz vpustila k hraběti.

Třebaže občas méně by bylo více (házení papírových vlaštovek, dělání dlouhých nosů nebo otevření obvykle škrtané taneční scény v závěru), Národní divadlo Jakobínem doplnilo svůj chatrný český repertoár konečně o divácky vděčnou a poctivou inscenaci, která netrpí svévolným režisérismem ani staromódním tradicionalismem. Hravá „kantorská serenáda" se podařila. "