Hry o Marii vynášejí soubor ND na operní nebe

Nové nastudování opery Hry o Marii od Bohuslava Martinů mělo ve čtvrtek úspěšnou premiéru v pražském Národním divadle.

Hry o Marii Bohuslava Martinů nastudoval operní soubor pražského Národního divadla s hostujícím dirigentem Jiřím Bělohlávkem jedinečným způsobem. Vzniklo pozoruhodné hudební divadlo a publikum to spolehlivě vycítilo - čtvrteční premiéra měla úspěch.

Když šéf opery Jiří Heřman režíroval letos na jaře Dvořákovu Rusalku, nepotkal se s ní ideálně. Pohádka, byť poměrně moderní, potřebuje víc realismu a romantického citu, než kolik do ní byl ochoten ve svém vyhraněném vidění příběhu vpustit. Avšak s duchovní látkou modernějšího titulu Hry o Marii nyní Heřmanova zvláštní a již osobitá, abstraktní, výrazně výtvarná poetika naopak velmi souzní.
Mystika, naivita, lyrika

Přístup výtvarníků Pavla Svobody a Alexandry Gruskové, choreografa Jana Kodeta i autora velmi důležitého světelného designu Daniela Tesaře je s tím ve vzácném souladu. Rovněž zde, jako už u Rusalky, si nelze nevšimnout uplatňování obřadných pohybů, symbolů, upozaďování realismu. Rovněž zde nejde v prvním plánu o divadlo pro děti, ale spíše o úsporný, ale výrazově silný autorský přístup s až existenciálními prvky.

Nicméně Martinů umožňuje inscenátorům najít a uplatnit rovný díl mystiky, naivity, dramatičnosti i lyriky. Hry o Marii mají čtyři samostatné a značně různorodé části a Heřmanovi se podařilo je pro diváka spojit do jednoho výsledného pocitu tak, že jde jakoby skutečně o různá dějství jedné opery.

Kratší scéna Panny moudré a Panny pošetilé, vycházející z biblického podobenství, funguje jako prolog. Mariken z Nimégue je syrovým vyprávěním o dívce v moci ďábla, o jejím pokání a spasení. Pastorální živý obraz Narození Páně kontrastuje pak s vrcholem večera, s aktovkou Sestra Paskalina, legendou o jeptišce, jejíž přechodný útěk z kláštera "vykryje" osobně Panna Maria.

Inspirací bylo skladateli ve třicátých letech minulého století lidové divadlo, středověké mirákly a liturgické hry. Použití Nezvalových, Závadových a Zeyerových adaptací přidává také novější prvky. A s vlastním pohledem na staré látky přišel také sám Martinů, takže nakonec ve své opeře přináší českému hudebnímu divadlu komplexní, i přes převládající výrazovou prostotu poměrně náročné podněty.

Režisér Jiří Heřman ponechává vedle mnohoznačné závažnosti prostor i pro poetičnost a lidovou jednoduchost a v dramatických okamžicích využívá dynamickou choreografii. Osobitost vizuální stránky inscenace spočívá nejen ve vytvoření a udržení nové reality, vlastního světa, ale také v nápadech a řešeních, ústrojně uplatněných ve statičtějších scénách. Tyto hymnické hudební obrazy jsou výraznou charakteristikou Her o Marii.
Orchestr jako proměněný

Dirigent Jiří Bělohlávek rozestavil pěvecké sbory - vedle divadelního spoluúčinkuje i Pražský filharmonický a Kühnův dětský - často na bočních balkonech. Umožňuje to po zvukové stránce vyznění až monumentální. Příznačné je pro hudební nastudování, že se ovšem i v těchto komplikovanějších situacích daří přesná souhra. Respekt provázející dirigenta vede k tomu, že orchestr Národního divadla hraje jako proměněný. Hudbě Martinů se dostává plné intenzity, barevnosti a bohatosti.

Za komunistického režimu se tato opera, mající punc přílišné náboženskosti, na jevištích neobjevovala. Heřmanova inscenace je především divadelnická a katolictví námětu, podobně jako Martinů, neupřednostňuje. Přesto si na ní lze dvacet let po pádu totality mimo jiné znovu uvědomit i souvislosti, možnosti a výhody umělecké svobody.
Hry o Marii

Bohuslav Martinů
Dirigent: Jiří Bělohlávek, Režie: Jiří Heřma, Choreografie: Jan Kodet, Scéna: Pavel Svoboda

Autor článkku: Petr Veber, iHNedcz, kultura, 2.11. 2009

Autor: