Káťa Kabanová jako maloměstská groteska

Jako událost sezóny byla ohlašovaná inscenace Káti Kabanové, kterou v pražském Národním divadle nastudoval americký režisér Robert Wilson.
Radmila Hrdinová, Právo, 28.6. 2010

Janáčkův Osud, který Wilson inscenoval v ND před osmi lety, vyhovoval jeho formalistní metodě groteskním libretem s přídechem ironie. Káťa Kabanová je z jiného rodu - tato emocemi vzedmutá, nejvášnivější z Janáčkových oper se metodě strnulých gest, groteskního líčení a na milimetr předepsané pohybové stylizaci bytostně vzpírá.

Postavy se posunují zpomaleným tempem s vytrčenými gesty rukou jako z orientálního divadla a přeexponovanými výrazy bíle líčených tváří. Boris i Kudrjáš vycházejí jako parodie mužské ješitnosti, což je jistě možný výklad, ale hudba ho (zvláště v emocemi naplněném druhém dějství) zrazuje. A titulní postavu Wilson neúměrně heroizuje.
Chladná inscenace v barvách polární záře

Chladná inscenace v barvách polární záře studí a ve svém výsledku dokonce nudí. Neboť vše, co se na jevišti předvádí, jsme už ve Wilsonových inscenacích viděli - a troufám si říci, že v preciznější a s duchem díla lépe korespondující podobě, než jakou nabízí Káťa, jež občas dokonce sklouzává k Wilsonem tolik odsuzované ilustrativní popisnosti.

Obdiv zaslouží sólisté, kteří se s Wilsonovými nároky vyrovnali na vysoké úrovni, i když je znát, že někteří se do permanentní stylizace nutí. Vynikající Christina Vasileva naplnila vzdor vnější výrazové strnulosti Káťu pěvecky vroucím i křehkým citem, podobně jako Kateřina Jalovcová roli Varvary.
Wilsonova Káťa je výtvarně působivé panoptikum

Eva Urbanová, jíž zřejmě Wilsonův přístup sedí, vytvořila z Kabanichy mrazivě zlou královnu severské pohádky. Luděk Vele jako Dikoj se stylizací statečně bojuje, občas se z ní ku prospěchu věci vydere lidská postava. Dokonale strnulou, ale velmi dobře zazpívanou figurou je Kudráš Jaroslava Březiny, redukovaný ovšem na směšnou figurku. Wilsonův výklad zploštil i Borise do panákovitého manekýna, v němž není místo pro skutečný cit, i když se to Aleš Briscein snaží po pěvecké stránce napravit ze všech sil.

Tomáš Netopil přivedl orchestr ND k preciznímu, dramaticky hutnému výkonu, který zaslouží ocenění. Přesto nemohu z paměti i duše vymazat Káťu Bohumila Gregora, zahranou méně precizně, ale s daleko větším citem. Wilsonova Káťa Kabanová je výtvarně působivé panoptikum, jež ale emocemi naplněný příběh sráží na úroveň maloměstské grotesky.

Káťa Kabanová jako maloměstská groteska