Parsifal jako pohádka z Tisíce a jedné noci
Po téměř sto letech se pražské Národní divadlo vrátilo k Parsifalovi, mystické operní závěti Richarda Wagnera, a uvedlo ji v nastudování Johna Fioreho a Jiřího Heřmana.
Kritika premiéry opery Parsifal provedené v Národním divadle dne 19.3. 2011. Autor: Radmila Hrdinová.
Pro Heřmana je Parsifal splněním režisérského snu, který si mohl dovolit právě jen na jevišti první scény, se zahraničními sólisty a v jevištní podobě, jakou si sám zvolil. Heřmanovy inscenace, směřující k symbolismu, napovídaly, že by si režisér mohl s Parsifalem rozumět.
V tomto případě ale výrazová ornamentálnost zvítězila nad hlubším ideovým uchopením díla.
Po otevření opony diváka čeká další zlatý portál s oponou. Půjde tedy o divadelní stylizaci, o čemž svědčí i kašírované skály, které vyjedou z propadla.
Za zlatou oponou se skrývá zen buddhistická zahrádka se čtvercem vysypaným štěrkem, který postava asketicky vyhlížejícího muže pečlivě uhrabává do symbolických obrazců, jež mohou znamenat právě tak cestu, kulatý stůl rytířů Grálu anebo věčný otazník nad lidskou existencí. Kašírovaná skalka se siluetami rudých "bonsají" dotváří dojem japonské krajiny.
Čtvercová plocha zůstává symbolickým středem scény, ať se ocitáme na území Grálu nebo na zámku čaroděje Klingsora. Koneckonců proč ne, japonské zahrady jsou místem meditace stejně jako křesťanské kláštery aWagnerovou inspirací buddhismem (vedle eposu Wolframa von Eschenbach) se zabývá řada muzikologických studií.
Heřmanova touha propojit v Parsifalovi východní a západní kulturu však nabývá stále víc na popisnosti, s níž režisér Klingsorovy čarovné dívky mění v zahalené muslimky, mrtvého Titurela v egyptskou mumii a rytíři Grálu by mohli od hodiny sloužit v Sarastrově kouzelné říši, včetně onoho obligátního převleku z tajemné černé do osvobozující bílé v závěru opery.
Když k tomu přičteme rudé svícení všech zmínek o krvi, Parsifalovo brnění, kašírovanou labuť a konvenční herectví, obstála by tato inscenace možná před padesáti lety i v Bayreuthu. Dnes už ale, obávám se, nikoli.
Utopená kvalita
Od režiséra Heřmanovy fantazie bych čekala, že se pokusí přetlumočit Parsifalovo poselství moderním, od popisného balastu oproštěným inscenačním tvarem. Vždyť obraz společnosti, jež se vlastní vinou ocitla na pokraji zániku a svou naději upíná k příchodu čistého "blouda", je až mrazivě aktuální. Tuto kvalitu ale inscenace utopila v pohádkové barvitosti Tisíce a jedné noci.
Ani po hudební stránce Parsifal nepřekročil hranice výjimečnosti. Orchestr Národního divadla pod vedením Johna Fioreho odvedl nadstandardní práci, nicméně poznamenanou i nepřesnými nástupy a hráčskými chybami (zvláště žestě zněly v náročnějších harmoniích nejistě).
Scházela mi i větší výrazová propracovanost, kromě pár koncentrovaných míst zněl orchestr se stále stejnou okázalostí, na druhé straně tam, kde měl gradovat, jako by se stále ještě šetřil. Z hostujících wagnerovských pěvců dostál pověsti evropské špičky jen Tomasz Konieczny jako Amfortas - nádherně znělý hlas ideálně propojil s hereckým prožitkem zoufalého krále.
Alfons Eberz je pro Parsifala handicapován zjevem, který sugeruje spíše prostého chasníka než čistého blouda, pěvecky roli (až na poněkud unavený závěr) zvládal se ctí, rozhodně však svým výkonem v Parsifalovi nepřesáhl dojem, který zanechal před lety jako Siegfried.
Zkušený wagnerovský pěvec Matthias Hölle zpíval Gurnemanze sice kultivovaným, leč už málo znělým hlasem.
Z domácích pěvců podala suverénní pěvecký výkon Eva Urbanová jako Kundry, kromě zářivých výšek obohatila svůj pěvecký projev i o drsně prozpívané hloubky a znělou střední polohu. K dokonalosti jí scházel větší prožitek a výrazové odlišení jejího chladně dramatického způsobu zpívání.
V roli čaroděje Klingsora zaujal talentovaný Svatopluk Sem krásným hlasem i schopností citově angažovaného pěvecko-hereckého výkonu. Ocenit nutno i dobře zpívající sbor Národního divadla a Pražský filharmonický sbor.
Parsifal jistě vzbudí, vzdor vysokému vstupnému, zájem domácích milovníků Wagnerova díla, kteří neměli možnost se s tímto titulem dosud potkat. V širším kontextu se ale jeví jen jako domácí splněný sen, který svou barvotiskovou podobou ani hudebními kvalitami do evropské interpretační historie Parsifala nijak zásadně nepřispěl.
Autor: Radmila Hrdinová
Foto: Hana Šmejkalová
Formát pro tisk
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.